Výbuch
raketoplánu Challenger v roce 1986 sledovalo jen málo svědků. Jeho mediální odezva
však překonala všechny hranice a rozpoutala explozi mnohem větších rozměrů na
televizních obrazovkách po celém světě. Po několik následujících dní bylo
televizní vysílání přerušováno donekonečna opakovanými záběry tříštící se
lodi, potvrzujícími pro mnohé těžko uvěřitelnou skutečnost. Záběry kamery,
která jakoby byla jediným skutečným pozorovatelem, doprovázené naprostým tichem,
zpomalené a přehrávané dokonce i pozpátku. Tisíckrát znovu a znovu zmrzlý výraz
na tváři otce Christy Macauliffové, sledujícího spektákl katastrofy, který se
nepřestal usmívat, hrdý na úspěch své dcery, zatímco ji exploze ve výši trhala na
kousky. Média
jako technologické extenze našeho vědomí vypovídají o nás samých a jejich povaha
se v některých mezních situacích na okamžik odkryje. Televize většinou nemá ambice
jít událostem na kloub a zkoumat, co znamenají. Daří se jí to jen velmi zřídka. Na
umělecké scéně, které říkejte třeba "nová média" nebo "mediální
umění" neexistují žádné konvenční hranice, vizuální sdělení překračuje
čas i prostor. Vypovídá o tom, co lze težko sdělit, co nelze popsat. Zapněte si
mozek, už nejde o štětec a plechovky s barvou. V elektronickém obrazu se skrývá
nekonečno. |