První videoarty byly paradoxně na filmovém pásu. Psala se šedesátá léta a cílem těchto počátečních snah bylo udělit kreativní impuls tehdejší televizi. Televize, a obvzláště americká, je ploché, popisné médium. Standardní skladbu programů (fotbal, zpravodajství, seriály) je velmi těžké narušit. Komerční tlak ji zplošťuje a unifikuje, takže neříkejte, co chcete vidět, je to zbytečné, cokoli nového je nežádoucí. Řekněte, čeho chcete víc. Ale podařilo se, vznikly umělecké pořady, které přinejmenším přinesly jinou obrazovou estetiku, přičemž za výrazový prostředek přijaly televizní obrazovku.

Televize sama se stala častým tématem videoartových filmů. Videisté jako Dara Birnbaum nebo Nam June Paik zkoumají způsob, jakým hovoří, obrazy, kterými působí na diváka a její fráze. Čerpají z ní obrazový materiál. Video je s ní úzce spojeno, televize je totiž ideální prostředek pro jeho šíření. Například videoart The Games (Olympic Variations) Michaela Audera je dílo s velmi netradičním pohledem na sportovní událost. Auder asi neměl peníze, nebo se mu nechtělo jet na skutečné olympijské hry, tak zůstal doma a videokamerou točil záběry z televize. Ve svých variacích si všímá hlavně sexuální a sadomasochistické stránky her, detailními záběry sleduje těla sportovců při vrcholném vypětí a pokládá tak i otázku proč a pro koho je toto téma v televizi.

Žánry

Video je multimedíální a jako každá pokročilá technologie smývá hranice dříve ostře oddělených forem. Kombinuje prvky filmové, divadelní, literární, hudební, spojuje přímo obraz, zvuk i text. Hlavně v 80. letech znamenalo nový přínos pro televizní pojetí klasických uměleckých žánrů a děl. Videocesta do Dantova pekla Toma Phillipse a Petera Greenawaye: A TV Dante - Canto V začíná obrazem otevřené knihy na obloze, ze které tvář čte úvodní slova. Potom se obraz změní v televizní varování před příchodem tornáda...

Video a film