Původní inspirací videoartu byl abstraktní film. Již ve 30. letech avantgardní tvůrci jako Len Lye přidali klasickým filmovým obrazům nové výtvarné prvky a významové roviny. Obyčejný černobílý záběr byl ručně modifikován například tak, že některé plochy byly vybarveny a přes ně se v rytmu hudby pohybovaly vzory z barevných teček nebo čar. Vznikl tak další prostor pro sdělení, například vyjádření emocionálního podtextu válečné scény. Abstraktní film se vyvíjel spolu s abstrakcí v malbě, jeho tvůrci chtěli graficky zobrazit své duševní stavy, emoce, myšlenkové procesy a vše, co si přáli někomu sdělit. Pracovali s filmovým pásem většího formátu, který leptali, barvili, nechali na něm probihat chemické reakce. Častou metodou bylo přímo malování na filmový pás.

Na videoartových filmech se nedá přehlédnout ani vliv luminokinetismu. Ten také vychází z meziválečné avantgardy, jejímž snem bylo vytvořit světelné varhany a spojit tehdy tak moderní barevné elektrické světlo s hudbou. V oblasti filmu se proslavil zejména Oscar Fischinger, jenž vytvořil pravděpodobně první videoklipy tehdejším velkým jazzbandům. ale tuším, že to tehdy na plesech zrovna moc nefrčelo. Další tvůrci potom z jeho práce v 50. a 60. letech vycházeli.

Čas

Ve filmu je oproti klasické malbě jeden podstatný prvek, který je vlastní právě jen pohyblivé grafice. Tím je čas. Obrazovým střihem je možné čas rozbít a spojit jej s vizuálním sdělením. Dříve tím avantgarda chtěla především zavrhnout lineární stavbu děje, tak důležitou pro vyprávění příběhů a pracovat s časem různými způsoby, podle potřeby a účelu. Žádný konec světa a všeho dobrého a krásného tím naštěstí nenastal. Možná to není skutečný čas, který byl rozbit, jen ten filmový, videový.

Paměť, synestezie

Klasickým prvkem videoartu je zpomalený, opakující se záběr. Ukazuje situaci nebo objekt pokaždé v jiných barvách, v jiné souvislosti, nebo naopak úplně stejně. Právě takový postup vede k proniknutí pod povrch, je to zkoumání věci, jaká skutečně je, jaká je uvnitř. Video se nenechá zmást vnějším zdáním, i když s ním často pracuje jako s prvkem tvůrčího kontrastu. Videoart je tak velmi osobní. Je nejen vizuálním vjemem, ale také osobní řečí umělce, jeho názorem a vyjádřením pocitu, který chce sdílet.

Opakovanými záběry se ve filmu Stín času Petra Skaly dostavuje pocit reminiscence, rozvzpomínání a zapomínání na určitý zážitek. Na mýtině si bezstarostně hraje dívka. Nevinně si hraje s květinami a najednou se ocitne před zrcadlem, které tam autor nastražil mezi stromy, a vidí sama sebe jako stařenu. Kombinací obou tváří vzniká kontrast prožívání dětství a stáří zároveň. V jedné chvíli, v okamžiku jediného pohledu. Podobný motiv cesty do paměti je dominantní i v projektu Art Of Memory Woodyho Vasulky. Vasulka používá minimum opakování a nahrazuje jej technicky mnohem dokonalejšími obrazovými prvky, kterými dokáže vyjádřit kontakt s hlubokými vrstvami lidské psýché. K tomu má videotechnika silné prostředky a český rodák Vasulka se stal světoznámým právě svými experimenty s nimi v 70. letech.