Grafické prvky

Proti obrovským technickým možnostem videa byla jeho hlavním omezením dlouho plocha, na kterou se vše muselo vejít. Každý výtvarník má možnost zvolit si rozměr a tvar plátna, videoumělci jsou spoutáni jediným klasickým formátem televizní obrazovky. Protože musí své obrazy transformovat, vzniklo mnoho postupů, které jsou typické pro použitou techniku.

TV obrazovka je plochá, boří a deformuje perspektivu. Obrazy mají jiné proporce, vzniká nová forma řeči. Postavy nebo objekty se mohou násobit několikrát vedle sebe, ve stejné velikosti nebo v jiné. Různé velikosti dávají možnost zesílit dojem, vytvořit kontrast, zdůraznit význam jednoho, potlačit druhé. Videoartové pojetí divadelní hry disponuje možností vyjádřit takto rozdíly mezi postavami. Objevují se a přicházejí ze kteréhokoli bodu videojeviště, v jakémkoli měřítku. Navíc se vztahy a významy mění, vše je dynamické a navzájem komunikuje.

Ani čas tu nezůstává obyčejně přímý, jako venku, i když ještě není úplně svébytný. Střih nechá čas běhat dokola, mění jeho směr, zmate jeho význam. Základní technikou, kterou ve spojení s hudbou používají tvůrci videoklipů, je dát času rytmus, měnit délku trvání záběrů, pracovat se skoky, návraty, v pojetí tance s dekomponovaným pohybem apod.

Obrazová echa, spojování, splývání a nereálné barvy opět otvírají pocitové, snové světy a dokreslují další, těžko vnímatelné vrstvy reality; omezené pouze záměrem a schopnostmi tvůrce. Existuje názor, že pro videoart je přímo esenciálním prvkem voda. Je pravda, že mnoho filmů je rozostřených, zpomalených, emocionálních a s kolébavým rytmem. Patrně je však mnohem důležitější ona hlubina, svět pod hladinou reality, do nějž se noříme hloub a hloub, až na samý konec, k technologickým hranicím možností videa, až na obrazovce nezůstane nic než amorfní energetické tvary, s nimiž autor pracuje jako se světelnou hmotou. Pak už vás má ve své moci, ví, jaká barva je radost, jaké obrazy znamenají depresi...

Videoinstalace

V 90. letech už televizní obrazovka vzala za své. Při projekcích se instalují plátna a objekty, na něž se promítá i několik různých videokanálů (Douglas Gordon, Steina Vasulka). Umělec jimi obklopí a uzavře diváka, často instaluje kamery a nechá návštěvníka v díle figurovat jako aktivní prvek.

Při naplňování prostoru již videu ale dochází dech. Má větší schopnost mámit svou krásou a vtahovat do sebe. Chybí mu výrazné objekty a i když je promítáno na skulptury, trpí tím, jak je fixováno.